Protlačování

Použití protlaků, podvrtů nebo mikrotuneláží je v dnešní době součástí téměř všech významnějších projektů liniových staveb. Jejich realizace není při současném rozvoji strojního vybavení omezena téměř žádnou překážkou. Realizace Japonců v délkách přes 1000 m při profilech větších než DN 2200, to vše pod hladinou spodní vody a skalním podloží, jsou řadu let odzkoušené technologie. Ruku v ruce se světovým trendem i tuzemské prostředí začíná, byť omezeně, využívat výhod, které s sebou přináší nasazení těchto technologií.

Historie

Počátky užití metod protlačování a mikrotunelování se datují zhruba od 40. let a jsou spojeny s rozvojem hydraulických systémů ve strojírenské praxi. Použití těchto technologií se zpočátku vázalo výhradně na tzv. klasické protlaky ocelových trub s ručním rozpojováním horniny na čelbě protlačované roury. Své uplatnění nacházela tato technologie zejména při křižování realizovaných sítí s komunikacemi, u kterých nebyl překop komunikace ( uložení do rýhy ) možný. Nejčastěji se jednalo o podchody drážního tělesa při výstavbě kanalizačních řadů. V 50. letech se civilního využití dostalo pneumatickým raketám tzv. „krtkům“, které byly původně zkonstruovány pro vojenské účely. Se zdokonalením hydraulických systémů se v 60. letech objevují na stavbách vrtací soupravy se šnekovými unašeči, později vzduchová nebo hydraulická beranidla. Použití bezvýkopových technologií se v této době stává ve vyspělých zemích běžnou praxí, zejména v hustém městském provozu. 

Využití protlačovacích a mikrotunelážních metod v praxi

Pomineme-li složité projekty typu protlaku mezi dvěma sousedními ostrovy v Japonském moři, při kterých je zapotřebí speciální strojní vybavení zkonstruované pro konkrétní projekt v cenách řádu stovek miliónů korun, nachází technologie protlačování a mikrotunelování své uplatnění při výstavbě takřka všech druhů liniových staveb a inženýrských sítí. Běžné jsou podchody silnic, dálnic a železnic v profilech do DN 1800 a délkách do 150 m. Složitější jsou podchody vodotečí popř. vodních toků. Zvláštní přípravu a strojní vybavení pak vyžadují podchody delší 100 m, protlaky železobetonových trub, profilů kolektorů popř. díla, která vyžadují vysokou přesnost. Své uplatnění nalézají rovněž při provádění přípojek z podzemních děl ražených hornickými metodami. V hustém městském provozu jsou tyto technologie často jediným možným řešením uložení inženýrských sítí. Častým případem je rovněž napojení rekonstruovaných objektů na stávající sítě s umístěním startovací jámy v podzemních prostorách budovy.

Jednou z variant využití metody horizontálního beranění může být například vytvoření klenby nebo ve startovací jámě podepřeného stropu z těsně vedle sebe zaberaněných trubek a následný výrub horniny pod jejich ochranou. Spolu s technologií stříkaného betonu pak může vzniknout velkoprofilové podzemní dílo, které by v podmínkách zvodnělých hornin nebo tekutých písků bylo obtížně realizovatelné. 

Samostatnou kapitolou jsou pak díla realizovaná metodou řízeného mikrotunelování, která kromě vlastních protlaků nabízejí mnoho dalších využití. Řada těchto metod je využitelná při zakládání staveb, pro realizaci mikropilot, pilotových stěn, kotev, drenáží, při odvodnění důlních děl atd.